V Kutné Hoře jsme si dali Spartan SPRINT a bylo to krásné a víceméně pohodové.
Druhým krokem k letošní Trifectě byl SUPER v Koutech. Vloni jsme ho s Martinem dali – do půlky ve slušném tempu, druhou část pak výcházkou, protože ho braly křeče.
Letošní přípravu jsme nepodcenili. Martin si relativně krátce před závodem dal antibiotika a pak ho omezovala bolest v holeni. Alex začal chodit na SRTG tréninky a běhal, ač jinak se tvářil jako nepřipravený, a já teda boxoval, chodil středy na SRTG a běhat jsem od sprintu byl asi 4x, tomu mně bolela levá pata a trochu pravé koleno. Takže prostě drým tým :).
Počasí ná taky pozlobilo. Minulý rok jsme běžěli SUPER v dubnu a nahoře na sjezdovkách byl sníh – a voda v říčce mrazivá. Letos to vypadalo, že bude teplo a krásně, ale pár dní před závodem spadly teploty masivně dolů a z předpovědi cca 12ti stupňů bylo v sobotu ráno 8 a poprchávalo. Vyloženě motivační.
Vyrazili jsme kolem osmé a bohužel jsem blbě navigoval blbou cestou, takže nervozitka byla. Alex se ptal „kdy už tam budem“ jak oslík ve Shrekovi a k tomu jsem na půli cesty zjistil, že nemám občanku. Parkovali jsme jako vždy uplně nejdál ze všech a ve větru a mrholení makali na start. Naštěstí, narozdíl od Kutné Hory, nebyly u registraci ani bagáže vůbec fronty. Dostali jsme čipy (já na fotku občanky-psst) a pak se super-rozpršelo. Takže je 20 minut do startu, my se krčíme pod jednou z posledních překážek a převlíkáme se, cucáme energetické gely a fakt se nám chce závodit.
A pak nám přes hlavy přeběhne Mr. Žiška a před ním ještě jeden borec. Jsme svědky toho, jak trať tihle dva týpci proběhli za nějakou hodinu a třičtvrtě, oba padají z multirigu a angličákují. Víc sil má Žiška, takže vyhrává. My máme 15 minut do startu, takže házíme věci do bagáže a mažeme před pódium. Tam potkáváme Honzu Jirkala, ten nás varuje, že to klouže. Chvilenku se rozcvičujeme, a pak už stádně na start, dýmovnice a běžíme.
Tyhle last minute starty mam rád. Není v nich moc času na přemejšlení o tom, na co se netěším a čeho bych se mohl na trati bát 🙂
A pak začaly stoupání a stoupání a stoupání. Vyšlapali jsme snad dvakrát sjezdovku, sešli ji dolů a zas nahoru. V první třetině závodu mi přišlo, že nebyly skoro překážky. Poprvé jsem běžel s hodinkama, takže jsem to čekoval a po pěti kilometrech byly snad dvě…ale zato jsme stoupali a stoupali a stoupali. Už mně dost bolely nohy a prdel, ale kdykoliv to vypadalo, že jsme už nahoře, šlo to ještě vejš. Lehce cejtím křeč v levém lýtku, takže do sebe leju první magnéskovou tubu.
Překážka „memory“ je letos „jen“ šestimístná a mám štěstí na hezký kód, který se mi stane po zbytek závodu mantrou . Q97ZYA 🙂
Běžíme spolu, ale kopce jen šlapeme. Chvilku se nám ztratí Alex, pak zas na delší dobu Martin vyrazí dopředu. První angličáky na oštěpu – to je prostě sviňárnička – a pak zas výstupy. Nošení kýblu s kamínkama je docela mazec…nesmí se dávat na rameno, takže předloktí a zápěstí dostanou zabrat. Taky se docela brzo cachtáme ve dvou kalištích – v jednom dokonce celí do vody (dunk wall). V zájmu sucha přenáším hroznový cukr pod čelenkou-kterou se snažím udržet nad vodou. Povedlo se 🙂
Humus velkej je tahání „pekáče“ se závažím. Vybírám, ale přeberu. Vůbec to nejede, seká se to o drny…takže tam rvu jak magor, lano se napíná, ale pekáč nejede. Nakonec jsem ho urval, ale byl to teda masakr. V druhé třetině už začnou být překážky, ale docela to jde. Poprvé neseme kládu na rameni jako Švarcík v komandu, takže si říkám, že pytel letos už nebude. Běžíme už jen s Alexem a začínáme mít dost. Postupně do sebe leju speciální lektvar od Klárky a průběžně přikusuju hroznové cukry.
Hodinky už pomalu ukazují 10 a víc kilometrů. Už mně dost bolí nohy, ale říkám si, že těch zbylejch pár kiláků už doklepu. Vím, že čeká ještě šplh a voda, ale to dáme a šup do cíle pro medaili a do penzionu na kafe a dortík. Pak při seběhu předbíháme Martina – křeče ho dostaly, takže už nemůže běžet. My teda běžíme dál, abysme nabrali trochu náskok. Nakonec se všichni tři potkáme u Ztkového traverzu, ze kterého padáme a angličákujeme. A znova do kopce, už ne pls! A pak přijde fakt těžky tahání pytle přes kladku. Já to dám, kuci se tam potkají a pomáhají si. Za pytlema je zas výstup nahoru-už neceme. A když se zlomí hořejšek kopce, tak vidíme, že se nosí pytle. Jako v tu chvíli byl morál uplně dole – s totál unavenejma nohama představa nošení pytle nahoru černou sjezdovkou-blé. Házím ho Alexovi na ramena a beru si svůj. Slyším Martina jak říká, že má dost velkej problém-že nemůže do kopce jít, natož nést pytel. Pytel má strašně moc kilo – odhad tak 35-40. Házím ho na záda a jdu. Cestou nahoru to vůbec neutíká. Všude kolem posedávají další Sparťani a oddechují. Plno z nich souží křeče. Alex – který se obává, že pytel už na záda znovu nedá – jde jak robocop prakticky bez pauzy celý okruh a tím mi utíká. Martin je někde vzadu. A aby to bylo ještě horší, z pytlů je vidět na další dvě překážky-rovnováhu a Olympus. Pytel po mega-martýriu shazuju a jsem rozhodnutej, že už žádnou překážku nepokazím-jinak zhebnu u angličáků. Zatím máme v nohách jen 30 kousků z oštěpu. Všichni nakonec dáváme rovnováhu i Olypus a běžíme dál. Lano je tentokrát docela nízké, ale stejně mi dá zabrat. Když z něj slezu mám pocit, že mi odumřely špičky prstů. Už běžím sám, Marti někde za mnou a Alex přede mnou.
Memory dávám (díky bohu) a pak už zas běžím sám a snad už cíl. U poslední 8ft wall pomáhám asi šesti holkám a jednomu klukovi a pak si nechám pomoct taky, protože ty odrazy mi nedělají dobře. Hned se mi sekají křeče a to nechceš. Následuje už jen čvachtačka vodou. Ploužím se vodou a už chci bejt v cíli. Volá a fotí mně Klárka, tak předstírám, že ještě neumírám. Plazení pod vodou s camelbagem před sebou (díky Martine za tip) je docela ok, voda je mělká a teplejší než vloni. Áčko, kde jsme před startem bivakovali je easy, a pak multirig. V půlce padám a jdu dělat dalších a posledních třicet. Zároveň vyhlížím Aničku co běží Spartan Kids. Zbytek překážek je už v oukeji a za chvilku, v čase 4:12:12 (v podstatě jako vloni) dobíhám do cíle. Alex tam už je, dobrých 11 minut – rychlonožka jeden dorazil v čase 4:01. Martin a jeho křečí cirkus dobihají v čase 4:27.
Balíme se do fólie, fasujeme medajli, tričko, pití a banány a po pár fotkách šup se převlíct.
Byl to jednoznačně nejtěžší Spartan, kterýho jsme kdy běžěli. Ten pytel byl fakt skoro likvidační.
Anička je nadšená, hlavně z bahna a vody a chce zítra běžet Spartan Kids zas. Snad ji to nějak rozmluvíme 🙂
A v září nás čeká Spartan BEAST na Lipně. Budeme muset potrénovat, jen co je pravda!
A takhle vypadal SUPER v číslech. Hodinky mi ukazovaly o cca 2 km víc (viz fotogalerie) – níže je to uvedeno „bez překážek“
A oficiální videjko ze závodu na závěr 🙂