První letošní závod, který by nám měl v září umožnit poskládat si ze třech srpků Trifectu! Trojmedajli borců, co daj Sprint, Super i Beast během jednoho roku.
Zahájili jsme statečně: Martinovi ruplo týden před startem v zádech a chodil na kapačky, Alex skuhral, že mu chybí příprava a já měl po zasáhu Jordánského viru organismus na pokraji regenerace. Přesto jsme v sobotu ráno byli nervózní a to nejenom díky zácpě, která panovala před obcí Pňov u města Kaňku.
Po bravurním parkingu u Kauflandu jsme se převlékli a po komickém čísle se ztracenými klíčky od auta vyrazili k registraci. Bylo cca 45 minut do startu. Hned na prvním náměstí krásné Kutné Hory se nám Martin s Míšou ztratili. Nakonec se našli a s několika logistickými obštrukcemi jsme cca 10 minut před startem začali zahřívat naše těla poblíž startovní brány.
A pak jsme vyrazili! Z náměstí po dlažbě dolů skrz růžovou dýmovnici. Celý závod byl ve znamení historické architektury a vody. Běželi jsme potokem, bahnem a jiným marastem snad třetinu závodu. Nechybělo ani plovčení pod ostnáčem. Zbytek závodu byly docela dlouhé běžecké partie a semtam nějaká ta překážka.
Nejprve vyrazil kupředu Alex a zmizel nám za horizontem. Někde kolem třetiny závodu jsme ho s Martinem doběhli a postupně se dostali před něj. Jak ubíhaly překážky, my stále nedělali angličáky. A když jsme zvládli i Olympus, houpání na kruzích a šplh na lano (!!!), tak nás mohl zastavit jedině oštěp. A taky zastavil. Bokem krásného chrámu sv. Barbory jsme s Martinem oba cíl zasáhli – ale oštěp vypadl, takže prvních (a posledních!) 30 angličáků sobotního závodu jsme potili ve stínu gotiky. Alex se pomazlil se šplhem a kruhama, takže jich dělal nakonec 90.
Se začínajícími křečemi v lýtkách jsem Martina, který mi zatím utekl, došoural prakticky před koncem, takže finální rovinku kolem Barbory, dolů úzkýma uličkama a pak doběhem na náměstí, jsme si dali spolu. Čas jsme měli identický a to 1:22 a nějaký milisekundy. Hodilo nás to na 1423 a 1424 místo z 3556 startujících a doběhnuvších mužů. Not bad 🙂 Alex dorazil jednoznačně nejšpinavější cca o 7 minut a 60 angličáků později.
A tady skvělé fotky od Míši Špánkoic!
A takhle závod vypadal na mapě a v číslech:
Cesta zpět se nesla na vlnách spokojenosti a stříkaného proteinu. Cenu za nejdelší čekání na jídlo vyhrává restaurace Vyžlovka.
Tak se těšíme v červnu do Koutů. Arooo! 🙂