Den 5 / skalní město Petra

Karak a šutr

Po cestě do bájné Petry jsme se rozhodli odbočit z původního směru a mrknout se na hrad Karak, kde se vystřídali vedle křižáků také všichni významní vojevůdci blízkého východu, včetně slavného Saladina. Škrábali jsme se do kopců mezi vyprahlými skálami a hle – vyhlídka. Zastavil jsme tedy, abych se ženou svou pořídil pár snímků běžných i panoramatických. Uspokojeni výhledem pomalu vyjíždíme z odstavné plochy a najednou zvuk, jako když upadla náprava. Kámen přímo pod námi. Háček-Klára jej při příjezdu viděl, ale nehlásil. Zadák-já ho neviděl ani před ani po. Takže teď naše zapůjčené vozidlo sedí přímo na něm a nelze ani vpřed či vzad. Zkouším tlačit, ale nepomáhá. Naštěstí přijíždí aktivní zachránce, heveruje zašprajclou Mazdu a pak příchází čas, abych hrubou silou a s pomocí primitivních nástrojů (pazourky, naostřené kameny atp) vykopal nejenom hlavní kámen, ale i kámen, který sic menší, brání vyjmutí toho velkého. Neohroženě odkopávám další centimetry udusané hlíny a během deseti minut jsou oba kameny pryč. Děkujeme zachránci a pomalu vyjíždíme. Je k podivu, že autu nic není. Teda zatím.

Na Karaku bylo pěkně, chopil se nás samozvaný průvodce v turbanu, hezky nám povídal. Starověcí stavitelé a dobyvatelé byli mazaní a měli to vše logisticky zmáknuté, včetně keramických trubek na sběr dešťovky, vaření či ustájení koní ve více patrech. Po prolézce hradem sedáme na hummus a mutabal (naše nová láska) a samozřejmě kafčo turkiš s kardamomem. A pak už frčíme směr náš romantický stanový kempík pod skalami osvětlenými stovkami a stovkami svíček.

Google maps nás už za tmy zavedou do uplně jiného kempu (jen na druhé straně skály), ale nakonec najdeme i ten náš. Stan nic moc, čenžujeme alespoň oddělené postele za společnou ve stínu podezření usmívajícího se beduína, že se chceme tulit. Má to kluk zmáklý. Véča nic moc, ve stanu se nemohu vzpřímeně pohybovat, takže je to trochu rozpačité. Ale zato máme na posteli cca 7 barevných dek, kterými se přikrýváme a těšíme se na ráno.

Skalní město Petra

Nejprofláklejší památka ze všech jordánských památek. V losování nových divů světa dostala jen od jordánců přes 14 milionů hlasů i přesto, že jich je nějakých 7 milionů. Prostě ji milujou a my museli taky. A ani to nebolelo.

Vstupné je nemravně vysoké – 50JOD/osoba (s boarding pasem od Turkish Airlines z  letenky Istanbulu do Jordánska 15% slevu!) a je to turisťárna non plus ultra. Přesto Petra stojí za vidění a mezi nové divy světa prostě patří. A ne že ne. Hnedle po pár stech metrech stojí vedle cesty kvádr z pískovce, který je neuvěřítelné, že stavěli lidé před tolika staletími. Procházeje Petrou mi začly dávat víc smyslu všechny ty konspirační teorie, které si pokročilé stavitelství starých kultur nedovedou vysvětlit jinak, než je přiletěli ufóni a naučili je to. Tady to sedí.

Petra není jen hlavní profláklá „pokladnice“ z Indiana Jonese, ale je to 5km dlouhé údolí, které je lemované stavbami vytesanými, vyhrabanými či jinak vyhloubenými na obou stranách pískovcového údolí. Rozměr a rozsah staveb je neuvěřitelný. Nabatejci prý byli lepší sochaři, než stavitelé, takže místo toho, aby stavěli stavby samostojné, radši kutali. A vykutali toho tedy hodně. Stovky, možná tisíce všemožných chrámů, místností a otvorů, až oči přechází.

804 schodů do kláštera

Odolali jsme místním nahaněčům, prošli si Souk až do „otevření“ pohledu na pokladnici – to je pro milovníka Indyho prostě MUST. Pak si dali za dalších několik stovek metrů výšlap k High place of sacrifice – obětišti na vrcholu kopce. Tam jsme si dali čaj, kochali se scenérií a nakonec se nechali za 10JODů osejlovat a doprovodit se cestou necestou beduínem (s vizáží piráta z karibiku) na výhled „pokladnice zezhora“. A fakt to stálo za to. Byli jsme tam sami a užili si to dost. Sestup dolů k pokladnici byl jak pro kamzíky, ale nezastavil nás a my si pak dali ještě vejšlap až na konec údolí k 840 schodů vysokému Monastery. Většina návštěvníků už Petru dávno opouštěla, jen my šli proti proudu. To my umíme. Výsledek byl ale sladký, u monastery jsme byli jen my a další cca tři rozptýlení turisti. Užili jsme si tam západ slunce, čaj a pak se vydali zpět. Někdy ve 2/3 cesty se setmělo, takže jsme si dali celý Souk od pokladnice až ke vchodu potmě. A bylo to super.

Kalorie jsme dočerpali přímo na super-frekventovaném kruháči ve skvělé mísťnácké restauraci, kde jsme konečně okusili největší jordánskou specialitu – Mansaf. Ochotná obsluha nás zasvětila i do toho, jak se to přesně jí. Večeři jsme zalili tureckou kávou a vydali se na ubikace.

A jelikož se pobyt v Seven Wonders Bedouin Camp ukázal jako moc velký kontrast k hotelové suite z Kempiski (btw. fakt kemp nic moc, za tu cenu), tak jsme raději druhou noc, ušlapaní a zaprášení, našli hotýlek ve městě. Neskutečnou náhodou jej provozovala ta samá paní, takže pokoj vypadl podobně jako stan v kempu. Ale líp! 🙂

« z 2 »

Zítra nás prašné jordánské silnice zavedou do světa P.T. Lawrence do pouště Wadi Rum.