Spartan BEAST 2018 – Lipno nad Vltavou

Spartan SPRINT v Kutné Hoře byl docela pohodička.

Závěr ze Spartan SUPERu v Koutech byl jasný. Běhat kopečky, běhat kopečky a běhat kopečky. Ináč na Beastu zdechnu-zdechnem.

A tak jsem se nechal zas Martinem ukecat a začal vedle středečního SRTG kruháče na Floře chodit na pondělní Rokytku. Každé pondělí v šest hodin postává v Libni parta šílenců, kteří se v celou vydají na cca 10km běh údolím říčky Rokytky. Po cestě na cvičebních pomůckách praktikují pohyby přípravné, které usnadní zvládnutí překážkových závodů. Byly pondělky, kdy jsem po doběhnutí nevěděl, jestli dojedu autem domů. Byly pondělky, kdy jsem únavou nemohl usnout. A to já spím vždycky, všude a za každých okolnosti. Tj. Rokytka je pro přípravu na Spartana klíčová. Průměrná náročnost jednoho „výklusu“ je dle mého názoru srovnatelná s náročností Spartan SPRINTu a tak fakt dává smysl chodit.

Příprava v plném proudu

Martin chodil na Rokytku skoro dycky, někdy i víckrát týdně, já jen pondělky a Alex se přidal jen jednou. Do toho jsme jeli kruháče a mezitím každý doma co svedl. Asi nejpopulárnější se před Beastem byla dřepovací Sally. Martin sdílel v hecing grupě jak zběsilej, já se snažil neúspěšně sekundovat a Alex, jen semtam ze zahraničí…ale obvykle nic-ač nejspíš pod vousy trénoval 🙂

A pak se to začne srát

Týden před startem jdu, jako každý patek na box, a skoro na konci tréninku to přijde. Nevykreju pravej zvedák a dostanu šlupku na levé oko. Trenér mne leduje a vypadá to v cajku. Jenže při smrkání se mi nafukuje podlitina od okem, tak jdu k doktorovi a po pár hodinách se dozvídám, že mám „frakturu dolní stěny očnice“. Ehm.

Týden před startem začne Martin chrchlat. O víkendu si ještě u babi v Darmyšli dá nějakých 14km, ale tím se nevědomky zcela odrovná. V pondělí je mu tak blbě, že začíná zvažovat, že to nedá. Do čtvrtka drží, v noci nespí, má záchvaty kašle a až ve čtvrtek kapituluje nasazením antibiotik s podezřením na černý kašel.

Alex sice sýčkuje, ale to my už známe. Jenže v pondělí si při seběhu „zlomí“ ukazováček na noze. Prst bolí, natéká a mění barvy.

Takže naše Trifecta Trio je pár dní před startem ve stavu: fraktura, (asi)černý kašel, (asi)fraktura. Super.

Jedeme na Lipno

Kontrola na očním mi dopadne dobře, sportovní omezení nemám, tak na to prdím a jedu. Alexova rodina odpadne do nemoci, tak vezme bráchu a jedou taky. Martin je KO a zůstává v Praze. Tak to bysme měli. Když k tomu připočteme pokles teplot cca na polovinu (v pátek 24 a v sobotu 12) a déšt, vyvíjí se naše cesta za letošní Trifectou dost bledě.

Den D

Jsem nervózní a skoro v noci nespím. Leje jak z konve a do střešních oken buší déšť. Ani Alex moc nespí. Beast nás trochu straší.

Ráno se potkáváme v kuchyni a elán z nás moc nesrší. Snídáme, oblékáme se, dělíme si nutrniční doplňky, plnime camelbagy…a pak nás Klárka veze dolů. Do startu zbývá hodina. Start i cíl je do/z vody, to víme už z Facebooku. Na Lipně je pod mrakem, mlha a trochu mží. U registrace nejdelší fronta ze všech, před pódiem nikdo, lidí docela málo – přece jenom na Beasta jde lidí nejmíň. Když je 15 minut od startu, házíme bágly do storidže a jdeme ke startu. Před startem je první dřevěná zeď. Teprv jejím přelezením se člověk postaví na startovní pozici. Lehce se rozcvičujeme a máme v obličejích odevzdané výrazy. Zdenda nás vyfotí, přelezeme stěnu a mlčky koukáme, jak se prostor plní lidmi ze SRTG ze všech koutů země. Nastavím hodinky, pak začne čoudit dýmovnice a najednou startujeme.

Beast na vlastní kůži

Vběhneme do vody, camelbagy v rukách, ale had závodníku nezaběhne zdaleka tak daleko jako předchozí Elite vlny, takže jsme mokří maximálně do pasu. Pak se peloton otočí zpět na souší a začne stoupat. A my pomalu klusáme. Žádný spěch, čeká nás několik hodin v lesích, na sjezdovkách a na překážkách. Držíme tempo se zbytky startovní skupiny, málokdo nějak moc žene dopředu. Hned čtvrtou překážkou je Memory test. Mám štěstí na dobrý kód SS3UWN.

Prvních 30 angličáků čeká na Alexe na prvním z kopců, kde padá z rovnováhy. Docela fouká, tak ho tam nechávám a jdu dopředu. Bičovaný větrem se poprvé na závodě potkávám s přenášením betonové koule – Atlas carry. Je těžká jak sviňa, nutno přenést za čáru, dát 5 anglánů a zpět. A žádné házení. Uff.

Když mi konečně uschnou kalhoty, přichází prvni plavecká překážka. Sice krátká – tak 10 metrů, ale prostě komplet plavání. Ale je to teplé, když už nic 🙂

Bucket carry je taky dost těžkej, musíme naplnit kýbl až po okraj. Pohledem na hodinky vidím, že mám za sebou 8km, tj. odhaduju tak třetinu závodu. Pak přijde dementní překážka „walker walk“ – skákání a překonávání překážek s nohama staženýma úzkou gumičkou, a to mi dává zabrat. Pálí mne stehna a tak přichází čas na první energetický gel – placebo energy boost! 🙂

Tři silové překážky – tahání pekáče se závažím, tahání pytle na kladce (nesmí se omotat provaz kolem ruky, takže je to fakt těžké udržet) a na závěr sandbag carry – mi dá zabrat. Ale jsem fakt rád, že byly všechny tři tak „brzo“. Na Superu v koutech si pytel s pískem nechali až na konec a to nás málem zabilo.

Plazení pod ostnáčem je na trase v kilometráži 13,77km. Potkávám Zdendu, který optimisticky říká „tak to jste tak v půlce“. Hmm. Sbírám ztracený kousek camelbagu a běžím pod lanovkou dolu krpálem. Asi po 500m díky dotazu nějakého spartana zjištuju, že jsem si pod ostáčem zapauzoval hodinky. Kurnik, pouštím je a běžím dál. A to jako fakt. Roviny a kopce dolů jdu docela rychle. Do kopce zásadně neběžím.

Ručkovaní po Z-stěně mi nikdy moc nešlo, ale tady je jednoduché. Už jsem na dosah zvonku, ale udělám školáckou chybu a padám. Jak angličákuju (dnes poprvé!!), tak mne doběhne Alex. Taky nedá, tak čekám a dál jdeme společně. Kopce nás už začínají zmáhat. Alex si na jedné z překážek něco udělal z prstem, takže má levou ruku viditelně nateklou. Memory dáváme oba, uff, a dál se hecujeme a motivujeme k běhu. Moc se nám už nechce, jsme unavený. Hodinky ukazujou 20km, tak prorokuju, že tu už někde z lesa musí vykouknout Stezka v korunách stromů.

A ona brzo vykoukne. Dáme si pod schody ionťák a stoupáme. Zadní strana stehen začíná stávkovat a po angličácích od stěny cejtím lehkej náběh na křeče. Ale držíme, a po překonání schodiště dolů běžíme. Teda Alex se rozeběhne a já ho nechci nechat utéct 🙂

Pod Stezkou je Mutirig. Nedáváme ani jeden, takže další angláni. Hned za nima potáváme Báru z Rokytky, co vyběhla 30 minut po nás. Njn.

Poprvé na závodě dám oštěp. Wow. Mám fakt radost. Alex angličákuje, já jdu-resp. plavu napřed. Přes cca 50m rybníček. Za ním čeká slippery wall. Těsně než vylezu z vody z něj efektně klouže a padá holka. Je dost potlučená, ale nechá se ode mne vytáhnout nahoru. Jako vzdát to takhle krátce před cílem, to by byla škoda. Lano klouže, ale dám ho. Alex anglánuje. Pak už vbíháme na nábřeží k Marině Lipno a tam je kurevsky klouzavej Olympus. Ještě než na něj skáču, tak tam radím jednomu borci jak na to. Pak jak chytrák vyskočím, nohy pod sebe, ujdu dva otvory směrem vpravo a nohy my uklouznou. Jen tak tak se nedotknu země a jak visící pytlík se křečovitě snažím dostat na konec, než spadnu uplně. Styl mám v tu chvíli opravdu strašnej, ale s vypětím všech sil cinkám na zvonek. Jo! Alex to taky dává.

A pak už vidím Twister. Mýtická překážka, za kterou je les angličákujících Spartanů. Jen nějakých 20 vzdušných metrů od cíle. Vyklepávám ruce a vzpomínám na videa, kde je vidět, jak to dát. Vím, že mi Martin říkal, že pozadu, tak jdu na to. Jsou to tři po sobě jdou rotující prvky, mezi kterými je konstrukce, po které se může-musí taky lézt. První část dám, ale u konstrukce padám. Sakra. Dupu do posledních třiceti anglánů a pak se belhám kolem sochy na konci poloostrůvku. Odtamtud po kamené pláži do vody a posledních 50 metrů vlažnou Lipenskou vodou do cíle.

Máme Trifectu!

Přeskakuju ohýnek a prolejzám cílem v čase 4:58. Dostávám na krk zelenou medali a vlastně mám radost. Velkou. Jen zdaleka ne tak velkou, jak velkej byl stres ze závodu. No to se stává 🙂

Alex doběhne jen chviličku po mně v čase 5:03. Pohybujeme se kolem celkového 1000 pořadí, já si dnes dal 90 angličáků, Alex double, tj. 180.

Hodinky mi naměřily něco přes 24km. Ofiko bez překážek je to 22,3km.

Cucáme vodu, birela, fotíme se před cedulí spolu, s dětma co si daly Spartan Kids a pak to balíme. Docela fouká, tak jsme rádi, že zalejzáme do pizzerie, kde se nacpeme k prasknutí.

Zpátky na ubikaci s dětma skládáme bájnou Trifectu z třetinek visících u každé z medailí ze SPRINTu, SUPERu a BEASTu. Je krásná.

Večer s Alexem a Zdendou filosofujeme o tom, že tyhle všemožný cíle jsou hrozně rychle korodující zboží a že je praktičtější mít cestu jako cíl.

A jdeme brzo spát, máme dost.

« z 2 »

Mapa trati. Hodinky ukazovaly něco kolem 24 km.