Divoká cesta do Baganu
Autobus do Baganu je plný, ale díky recepčním v hotelu máme privátní taxi za dobrou cenu. Dohodli jsme se s mladým Barmáncem, že si dá šlofíka a vyrazíme až večer kolem desáté…a cestou strávíme noc. Ať zbytečně neztrácíme čas cestování přes den. Zdálo se to jako skvělý nápad.
Po příchodu z trhu se sprchujeme vedle recepce (neb pokoj jsme už vyklidili) a pak nasedáme do krásné nové Toyoty, kde pro nás řidič nachystal čipsy, vlhké ubrousky a oříšky.
Nočním Yangonem tedy vyrážíme na cestu. Hned po chvilce nám dochází, že není moc dobrý řidič. Co mu chybí v technice a zkušenostech, to dohání entusiasmem a ochotou. Vykýblujeme se z hlavního města najížídíme na dálnici směr Mandalay. Řidič nastaví konstantní rychlost kolem 90km/h, dost často poblikává dálkovejma, cuká volantem my si začínáme říkat, že tohle bude mazec. To, že nás na dálnici předjíždějí všichni, včetně autobusů všech cenových kategorií, netřeba připomínat.
Na půli cesty stavíme u monstrózního odpočívadla s restauracemi a záchody. Všude mraky busů a aut. Po celé dálnici totiž není nic. Žádná benzínka, žádné odpočívadlo či obchod. Všichni tedy staví tu.
Je po půlnoci a my vyrážíme dál. Jak ubíhají další minuty a hodiny, řidič začíná být dost unavený. Něco si pro sebe mumlá, bliká dálkovými světly, drbe si hlavu, tře obličej, švihá rukou do místa spolujezdce a plácá se do hrudi – asi aby neusnul. My se nejprve střídáme ve spaní – ten kdo bdí hlídá, aby řidič jel po silnici. Na naše otázky, jestli je oukej, odpovídá, že jo.
Kolem páté je toho už na nás dost. Stavíme na čůrání (ha-poprvé vidím, jak to dělaj s tou sukni!) a pak mu přikazujeme udělat pauzu a dát si pár hodin spánku. Ukládáme se tedy na parkovišti ke spánku a všichni usínáme. Po několika hodinách spánku se jeho kondice lepší, jedeme ještě asi hoďku a jsme v Baganu. Sedáme na snídani do kofí-hausu na čínský čaj, kafe s mlékem a rýži s vaječnou omeletou. Jsme (všichni) rádi, že jsme tam a živí. On asi nejvíc.
Bagan z koše horkovzdušného balónu!
Cestou do hotelu se stavujeme v kanceláři Balloons over Bagan a potvrzujeme náš zítřejší let. Pak se necháme vyhodit před hotelem, hodíme si tam bágly dáme si krátkého šlofíka-cca 5 hodiny. Kolem páte večer vyrážíme okouknout okolí hotelu, kupujeme lístky do Mandalay a dojdeme až k Swedagon pagodě, baganské nejvýznamnější. Už se s námi zas chtějí místní děvčata fotit 🙂
Po budíčku v 4:45 nás před hotelem nabírá božský starý britský dřevěný autobus s označením „premium“. Když jsem nekřesťansky drahé letenky kupoval, ty premium už stály jen o pár euro víc, tak nebylo co řešit. V koši pro 16 nás tak nebude 16, ale jen 8. Bus nás temnotou doveze do písečného koryta vyschlé řeky Iravádí, kde v kruhu svíček čeká anglická snídaně – čaj, kafe a cookies. Britský gentleman, pilot David Head nás zasvětí do plánu letu. Hned jak se začne rozednívat, armáda poskoků začne nafukovat dva balóny. A pak, jak je to u balónů zvykem, zavelí a během chvilky letíme. Klasický východ slunce nevidíme, na obzoru je opar, ale výhled je famózní. A když se na obzoru objeví dalších 10, nebo 15 balónů, jen koukáme jak puci. Pilot semtam říká, jaké chrámy zrovna přelétáme a fotí nás zavěšeným GoPročkem. Některé chrámy jsou obsypané turisty fotícími východ slunce. Místní pozdrav „mindlalabar“ zní s britským přízvukem hodně cool. Chrámů je nekonečno a ze vzduchu jsou krásné. Něco takového už asi znova neuvidíme. Po hodině letu přistaneme v „hotelové zóně“, balón zabalí opět skvadra pomocníků a my dostaneme šampaňské, ovoce, croissanty a banana bread jako pravá anglická šlechta. Dokonce kolem nás dají ohrádku z provázku, za kterou nesmí ani prodejci pohledů a suvenýrů. Až je nám to trochu blbé. Nakonec nás dřevěnobusík vezme zpátky do hotelu. Tohle byl fakt zážitek!
Tisíce chrámů
Mezi chrámy benzínovým motorkám odzvonilo a nahradily je činské elektroskůtry. Jeden krásný fialový s výkonem ručního mixeru fasujeme a vyrážíme směle mezi prastaré stavby. Hnedle první, chrám splněných přání – wishing pagoda – je narvaný turisty a předraženou nabídkou ovoce a cetek, tak mizíme mimo davy. A chrámů, těch tu mají nekonečno. Zajíždíme pískem mimo hlavní atrakce a konečně jsme tu sami. Touláme se, nakukujeme dovnitř, posedáváme, kocháme se a absorbujeme genius loci všemi smysly. Bagan je krásný, má neskutečnou atmosféru a rozsah staveb je neuvěřitelný. S malou přestávkou na jídlo zpět v Novém Baganu se vracíme a absorbujeme dál. Pětistranná pagoda je vyjímka – všechny jsou jinak čtyřstranné. V této je pátá připravená pro další budhovu reinkarnaci.
Posledního pokusu o návštěvu frekventované pagody Sulejmani – na západ slunce – okamžitě litujeme. Davy, stánky a vybíračí „vstupného“. Nakonec se tedy vyškrábeme po zádech turistů až nahoru a tam na zapadající kotouč hledíme. Na západní straně je hic a svítí to do očí, tak jdeme na stranu odvrácenou, kde je fajnově, prázdno a lepší výhled. A takhle to v tom životě někdy chodí – stačí zajít za roh a netlačíte se 🙂
Ještě před koncem baganského dne Klarka zkouší zkrotit elektrobajk a jak jí to jde! Dokonce předjede i koňský povoz. A že jel rychle! 🙂
Den druhý v Baganu bereme lepší moto i helmy a vrháme se mezi zbylé chrámy. Zevnitř obdivujeme bílou pagodu Ananda Puaya nebo zlatou stůpu u řeky Iravádí. Pokračujeme v koštování místních kari a na trhu se neubráníme a kupujeme sladkosti. Maj jich tu strašně moc a dobrejch!
Jako poslední rituál v našem baganském hotelu podstoupí Klárka ošetření tanakou – místním makeupem a s celistvou obličejovou maskou nastupuje do busíku, co nás odveze k busu směr Mandalay.